Kterak si český Honza splnil americký sen

Ale „americký sen“ není výsadou zaoceánské světové mocnosti, mohou si ho prožít i lidé evropští v evropských luzích a hájích. Pravda, že v českých podmínkách by se spíše než o americkém snu mluvilo o štěstí, které potkalo „hloupého“ Honzu při jeho cestách na zkušenou.

Příběhy českých Honzů jsou sice na první pohled prosté, ne tolik mediálně známé jako životní příběh hudebníka Michala Horáčka, ale neméně zajímavé. Svým způsobem zachycují cestu za štěstím obyčejného českého člověka, který se v devadesátých letech rozhodl založit firmu a dosud úspěšně čelí všem podnikatelským nástrahám. O takovýchto „obyčejných“ lidech se však nikde nepíše, nemluví.

Svůj americký sen si v českých podmínkách prožil například Ing. Karel Valík, MBA, ze Sezemic v Pardubickém kraji. Jeho cesta za splněním snu začala doma v garáži. „Svou firmu jsem založil na konci 90. let,“ vzpomíná na své podnikatelské začátky zakladatel a jednatel firmy v jedné osobě: „když jsem tenkrát potřeboval peníze, vypomohli mi rodiče. S jejich svolením jsem prodal jedinou cennější věc, kterou naše rodina měla, naše rodinné auto.“

První krůčky jsou vždy těžké, to si tenkrát uvědomoval i Karel Valík, který svému podnikatelskému plánu natolik věřil, že se nebál přijmout nabízenou pomoc rodičů a auto bez váhání prodal. „Nejtěžší pro mě bylo rozhodování, než jsem si uvědomil, že podnikání je pro mě to pravé. Pak už jsem byl přesvědčen, že uspěji,“ vypráví Valík. Utržené peníze z prodeje staršího modelu opelu investoval do pronájmu prostor na pardubickém letišti, ze zbylé částky nakoupil zásoby a najal si i svého prvního zaměstnance. „A už jsem zase byl bez peněz,“ upozorňuje Valík na těžkosti většiny začínajících podnikatelů: „Počáteční výdaje jsou vždycky vysoké, ale člověk si musí říkat, že se mu to jednou všechno vrátí!“

Pan Valík bezmála deset let podniká v oboru bezpečných obalů s UN homologací. „Jsem vystudovaný chemický inženýr, po studiích jsem pracoval v několika chemických provozovnách, ale bavily mě taky jazyky, tak jsem skončil v logistickém oddělení, kde jsem měl na starost transport nebezpečných látek a chemikálií,“ přibližuje Valík spletité cesty osudu. Teprve postupem času si začal uvědomovat, že ho zajímá propojení logistiky a chemie: „Díky své práci jsem se brzy vyznal ve složitých mezinárodních předpisech pro námořní i leteckou dopravu nebezpečných látek, a dokonce se stal lektorem Dohody ADR – Evropské dohody o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných látek,“ vzpomíná Valík: „Netrvalo dlouho a dostal jsem nabídku od jedné nadnárodní společnosti vyrábějící obaly, pro kterou jsem pracoval jako country manažer v Čechách a Slovensku.“ Z této společnosti odešel Valík po třech letech.

Právě tehdy se rozhodl prodat rodinný vůz a začít podnikat v témže oboru, ve kterém se pracovně již několik let pohyboval. OBAL CENTRUM, s. r. o., které založil již v roce 1999, si postupem času vydobylo silnou pozici na českém trhu s bezpečnými obaly. V současné době kromě bezpečnostních obalů s UN homologací nabízí firma také doprovodný servis a poradenství. „Do podnikání jsem se vrhnul s cílem založit silné distribuční obalové centrum, aby každý nákupčí věděl, že když potřebuje nějaký obal, stoprocentně ho najde u nás,“ netají se svými podnikatelskými plány Ing. Valík. „Do budoucna bych chtěl rozjet novou divizi a začít vyrábět nové obaly,“ víc se však zdráhá říct, podle něj totiž konkurence nikdy nespí a byl by nerad, aby ho někdo o jeho nápad připravil. „Nezlobte se, ale víc Vám ke svým plánům neřeknu,“ říká omluvně Valík.

O své společnosti, svém dítěti, o které se už bezmála deset let stará, mluví s výrazem pyšného otce. Hrdý je zejména na to, že v tak silné evropské konkurenci se mu podařilo vydobýt stabilní pozici na evropském trhu s obaly. Nabídku firmy se Ing. Valík snaží neustále rozšiřovat, protože ví, že usnout na vavřínech se nevyplácí. A tak se OBAL CENTRUM kromě výroby obalů specializuje také na poradenství v oblasti bezpečné přepravy chemikálií. „Při přepravě chemikálií, ať už leteckou, námořní či automobilovou dopravou, musí být dodržovány složité předpisy. Tyto předpisy jsou složité a není jednoduché se v nich vyznat, proto spolupracujeme s leteckými přepravci, mimo jiné s DHL a FedEx,“ vysvětluje Valík a dodává: „Přepravovali jsme už například kilový vzorek barvy do Číny či vzorek tkáně do nemocnice v USA.“

Pan Valík má se svou firmou velké plány. „Do budoucna bychom chtěli firmu rozšířit, ale nejprve budeme muset vyřešit spor s jednou nadnárodní společností, která nám expandování značně ztěžuje,“ povzdechl si Valík. Co je předmětem sporu odmítl prozradit: „Nejprve musím učinit potřebné právní kroky,“ vysvětluje sezemický podnikatel. „Cítím se jako Sisyfos. Jednu kouli tlačím před sebou do kopce, druhou mi uvázali rovnou na nohu,“ snaží se vylíčit své pocity. „Všichni mě varují, že spor s nadnárodní společností je jako boj s větrnými mlýny, ale já se nebojím. Věřím, že jsem v právu,“ nevzdává se Valík.

A má podnikatel také někdy čas sám na sebe a svou rodinu? Při položení této otázky Karel Valík viditelně pookřeje: „Rád hraji golf, takže jakmile mám chvíli volna, rád si zajdu na pár odpalů,“ vyznává se ze své vášně: „Moje dcera je navíc juniorská mistryně Evropy v kanoistice na divoké vodě. A já jsem její největší fanoušek,“ uzavírá své vyprávění úspěšný podnikatel a hrdý otec v jedné osobě.